Původně ✍Griceův (1975) termín odlišený od ↗konverzační implikatury. K.i. se automaticky navrstvuje na doslovný význam výpovědi (je součástí její sémantiky, srov. ✍Horn, 2001) a podílí se na její celkové interpretaci spolu s konverzační implikaturou. Nesouvisí s pravdivostní hodnotou výpovědi a není vyvozována v souvislosti s porušováním konverzačních maxim, automaticky (konvenčně) se přidává k jednotlivým lexikálním jednotkám. Ve srovnání (a) Pan X. Y. má tři domy a jedno auto a (b) Pan X. Y. má tři domy, ale jedno auto je konvenční implikaturou dán význam protikladu (kontrastu) signalizovaný spojkou ale – kdekoli se spojka ale vyskytne, klade spojené výroky n. jejich části do protikladu, i když, jak ukazuje (a), o nutný protiklad nejde. Vyjádřené „kladení do protikladu“ jako výsledek myšlenkové operace lze rovněž považovat za jeden z projevů řečového jednání, protože je to mluvčí, kdo prostřednictvím významu spojky ale prezentuje koexistující jevy n. děje jako vzájemně kontrastní, kontroverzní n. nekompatibilní, zpravidla na základě mimojazykové zkušenosti vytvářející jistá automatizovaná očekávání, n. na základě implikovaných významů. U (b) tedy jde, na základě mimojazykové zkušenosti, o implikovaný význam „vlastní-li někdo tři domy, bylo by lze očekávat, že má víc než jedno auto“. (V tomto ohledu se k.i. blíží pragmatické presupozici jako složce sdílených znalostí.) Podobná „nesplněná očekávání“ můžeme vidět např. v souvětích (c) Rozzlobilo ho to, ale děti nepotrestal, kde jsou ve shodě s očekávatelnými encyklopedickými znalostmi. Implikované významy jsou základem protikladných hodnocení typu (d) Ten svetr je pěkný, ale drahý, (e) Ten hráč má mohutnou postavu, ale je velmi mrštný. V příkladu (d) je základem protikladu to, že jedna z uváděných charakteristik má pozitivní, druhá negativní příznak, v příkladu (e) jde o vlastnosti, které se primárně pokládají za neslučitelné. (Další varianty „kladení do protikladu“ se vyjadřují jinými spojkami; viz ↗odporovací vztah. Mnohé z nich, např. korekce, vyjadřovaná specializovanou spojkou nýbrž, však již představují vztah jiného typu a ke vztahům a × ale nepatří.)

Výrazným případem k.i. je užívání spojovacích výrazů dokonce, dokonce i, ba i, a nadto, ale dokonce, nebo aspoň, nejen – ale i, nejen že ne‑ – (ale) ani. Tzv. ↗stupňovací vztah se rovněž „navrstvuje“, zpravidla na vztah konjunkce. Předpokladem gradace je souběžná platnost členů skupiny, tedy jejich sloučení, případně uvádění dvou tvrzení do protikladu, blízké adverzativnosti, n. také vztah slabě disjunktivní. Uspořádání pojmenovávaných jevů n. propozic do gradačního (častěji vzestupného, řidčeji sestupného) sledu je věcí subjektivního hodnocení produktora výpovědi. Srov. (f) Loni v létě jsme prošli pěšky Slovenské rudohoří a Nízké Tatry (prostá konjunkce) – (f') Loni jsme prošli pěšky Slovenské rudohoří, ba i Nízké Tatry (gradace); (g) Nejen že mu léčba nepomohla, ale dokonce se přidaly další potíže (gradace s uvedením do protikladu); (h) Nejen že nezaplatil, on ani nepoděkoval (sestupná gradace s uvedením do protikladu); (i) Zajdi k nim, nebo aspoň zatelefonuj (sestupná gradace založená na slabé disjunkci). V některých případech vzestupně gradující sled reflektuje např. sociální pozici osob, o nichž se mluví: (j) Účast přislíbili primátor, několik členů vlády, a dokonce i prezident republiky. Gradování je přítomno i tam, kde není užito specializovaných spojovacích výrazů. Příznačný je zde fakt, že mluvčí uspořádává sled výrazů podle stoupající n. klesající intenzity (expresivního) příznaku n. rozsahu lexikálního významu: (k) Zachoval se nepěkně, ošklivě, hnusně; (k') Ta myšlenka ho neopouštěla na jediný den, na jedinou chvíli, na jedinou vteřinu. Na rozdíl od konverzační implikatury není k.i. zrušitelná (odvolatelná). Jestliže mluvčí řekne Pan X. Y. má tři domy, ale jedno auto, není možné uvedený protiklad odvolat, i když bude výpověď pokračovat např. No, teď si kupuje další auto. (Rozdílný případ představuje situace, kdy se spojce a přikládá význam buďto simultánnosti (l), n. časové následnosti (l´) v závislosti na tom, jaké děje jsou spojovány: (l) Jana je v kuchyni a vaří čaj. – (l´) Jana šla odpoledne do obchodu a koupila si svetr. Do (l´) se navíc vnáší implikatum „koupila si svetr ve zmíněném obchodě“, i když žádná složka tohoto souvětí podobnou interpretaci nenapovídá a při obráceném pořadí vět (koupila si svetr a šla do obchodu) by vnímateli vůbec nepřišla na mysl. To znamená, že tyto implikatury jsou zrušitelné, tudíž nejsou konvenční). Konvenční implikatura je ovšem odstranitelná – spojky ale n. dokonce aj., mohou být nahrazeny spojkou a a na platnosti (pravdivosti) daného spojení se nic nezmění. S tímto běžným názorem na konvenční implikaturu nesouhlasí ✍Bach (2005) – celý koncept konvenční implikatury prohlašuje za mýtus. Podle jeho názoru je např. kladení do protikladu vždy nějak sémanticky motivováno (např. konotacemi zmíněnými v příkladech (d) a (e)) a odstranitelné je logicky, nikoli pokud jde o smysl výpovědi. Říci o někom Je chudý, ale počestný má jiný smysl než Je chudý a počestný. (Užití spojky ale sugeruje „kompenzaci“.) Významy nesené tzv. konvenční implikaturou jsou podle Bacha součástí sémantiky spojovacích výrazů, jsou tudíž složkou sémantiky dané věty. Rovněž podle novějších statí ✍Horna (2004) se rozsah k.i. (kterou označuje za jev patřící zároveň do sémantiky i pragmatiky) zmenšuje, zvláště přijmeme-li koncept ↗explikatury. Za prostředky vnášení k.i. se považují často, ale ne vždy pouze výrazy ale (popř. jiné tzv. adverzativní n. konfrontační spojovací výrazy s výjimkou nýbrž, které neuvádí do protikladu, ale nahrazuje jeden prvek druhým) a dokonce, navíc, zejména, avšak i ty, protože jejich etymologie je u mnohých dosud průhledná (nicméně, zatímco), svou sémantikou přispívají k sémantice dané věty.